Recenze

Too Human - recenze

Porodními bolestmi zmítané akční RPG přepracovává severskou mytologii do sci-fi. Bohy tak podává jako kyberneticky vylepšené lidi a třeba gobliny za bojové stroje, jimž nakope zadek partička tvrďáků.

Detroit: Become Human – recenze

Přestože mám k zápletkám Davida Cage své výhrady, hry od studia Quantic Dream pro mě byly a budou srdeční záležitostí. A to navzdory častým kritickým hlasům, že víc než hry jsou to interaktivní filmy, na které se možná hezky dívá, ale s hraním mají pramálo společného. Naštěstí tu nejsem od toho, abych obhajovala definici toho opravdového hraní, ale proto, abych zhodnotila Detroit: Become Human.

Deus Ex: Human Revolution - recenze

Moment, kdy jsem propadl Deus Ex? Dole v centrále UNATCO po dokončení prvního úkolu. Hlava plná dojmů z nitra Sochy Svobody, sžívání se s agentem, vlastní kancelář. Autonomní cvrkot kolem mne, ať už ho mají na svědomí pendlující vojáci nebo robotický vysavač. A do toho, jakoby mimoděk, zazní hudbou v podkresu pět basových tónů. Nějakým obtížně sdělitelným způsobem (psát o hudbě rovná se tancovat o architektuře, tvrdí klasik) se právě téhle pětce podařilo do sebe zkomprimovat herní zážitek, který následoval.

Deus Ex: Human Revolution - The Missing Link - recenze

Deus Ex: Human Revolution byla výjimečná hra, v níž jsem s nebývalou chutí strávil něco přes třicet hodin a skvěle se bavil. Když tak nedávno vyšlo rozšiřující DLC, nemohl jsem jinak, než i přes veškeré jiné výdaje vytáhnout kreditní kartu a přes Steam potřebnou sumu zacvakat. Zvlášť, když měl Missing Link rozšiřovat události z původní hry a dovysvětlit některé příběhové nuance. Co vás ale skutečně čeká?

Humans Must Answer – recenze

Lidé se musí zodpovídat za hříchy, které napáchali ve Žloutkovém sektoru, vojíne kohoute/slepice! Vezměte si naši Serenity se zobákem, ověste ji kanóny a pořádně těm neopeřencům vysvětlete, zač je u nás zob! A zapomeňte na pomluvy, že slepice neumí lítat – ve stíhačce letící zleva doprava a neúnavně chrlící proudy olova se totiž budete muset cítit jako doma v kurníku A když ne, bude z vás během několika sekund slepičí separát vhodný tak maximálně do salámu tradiční nekvality.

Deus Ex: Mankind Divided - recenze

Rozdělené lidstvo. Na jedné straně pomyslné i skutečné barikády stojí lidé s vlastními těly z masa a kostí, na té druhé pak ti vylepšení, augmentovaní, se svými kovovými končetinami a implantáty v rohovkách. Nepokoje, terorismus, demonstrace a mocenské tahanice. Šedé eminence si mnou ruce ve stínech, společnost připomíná sud se střelným prachem. Takové je jeviště, které si na vás chystá Deus Ex: Mankind Divided, volné pokračování Human Revolution z roku 2011.

Legend of Grimrock II - recenze

Před dvěma lety jsme poprvé slyšeli o finském studiu Almost Human. Chlapci z města Espoo totiž vydali Legend of Grimrock a přivedli tím k životu mrtvolu krokovacích dungeonů. Nejpodivnější bylo, že nešlo o zombie se zlomenou nohou, ale o napínavou hru naplněnou obsahem až po okraj. Nejen pamětníci Eye of the Beholder nebo Dungeon Master plakali dojetím. A nyní, o zmíněné dva roky později, se Almost Human vracejí s Legend of Grimrock II, aby dokázali, že umí být grimrockovatější než Grimrock.

The Walking Dead: Michonne – recenze 1. epizody

Přestože je The Walking Dead: Michonne v zásadě úplně stejná hra o tom samém jako posledně, její protagonistka se od té předešlé znatelně liší. Zatímco v druhé řadě The Walking Dead jsme sledovali a ovládali malou Clementine, v aktuální trojdílné minisérii se zhostíme role jednoho z největších řezníků, kterého svět Roberta Kirkmana pamatuje. Hlavy zombíků létají vzduchem jako vajíčka na politickém mítinku a drahá Michonne ani nemrkne. Vždyť je to vlastně jen shnilé, pomalu se šourající maso. Nemrtví nejsou nebezpeční. Zato živí… živí jsou mnohem horší.

E.Y.E: Divine Cybermancy - recenze

Chce to díl odvahy a dva díly drzosti, dát do své hry úkol: “Objevil se Deus Ex Machina. Zab ho.” Co na tom, že v Božské kybermancii má bůh ze stroje podobu dvoupatrového robotického samuraje, který by tykal spíš kyberdémonům, než bratrům Dentonovým – ten vzkaz v druhém plánu je jasně čitelný. Kde Human Revolution dupe jako vysokorozpočtový Goliáš, na dvaceti kolenou lepená E.Y.E dychtí být svéhlavým Davidem. Její prak? Ambice, nastřelené daleko za možnosti skromného týmu. Troufne si někdo sázet, že to znovu dopadne jako v knize Samuelově?

Moving Out 2 – recenze zábavného stěhování

Jako by na stěhování bylo něco zábavného…

Golden Axe Beast Rider - recenze

Stará láska nerezaví, ale herní mechanismy ano. Tak se dá charakterizovat vzkříšení téměř 20 let staré mlátičky proti hordám nepřátel, kteří se v početných zástupech hrnou na porážku.

Martha Is Dead – recenze znepokojivého psychothrilleru

Co se stalo v rodině nacistického generála?

We Were Here Together – recenze jedinečného koopu

Studio Total Mayhem Games se už roky drží své série originálních kooperativních her We Were Here, kterou nedávno doplnil třetí díl We Were Here Together. Ten je po všech stránkách dál než oba jeho předchůdci a nastavuje mnohem zajímavější laťku dalšímu dílu, který sice ještě není oznámený, ale je okatě naznačený přímo ve hře. A já se vůbec nezlobím, že to trojkou neskončí.

Unavowed – recenze

„Kde je konec starému dobrému BioWare,“ lamentují často nostalgičtí hráči, kterým chybí příběhové hity dávných let. Mass Effect: Andromeda se jim nelíbil, další Dragon Age je v nedohlednu, mezitím se připravuje multiplayerový hybrid Anthem. Budoucnost silných narativních her plných okouzlujících společníků zkrátka vypadá bledě, aspoň tedy na PC. Nebo možná ne. Záleží, zda jste místo střílení a sekání ochotní klikat na předměty a řešit hádanky. Pokud ano, čtěte dál, protože Unavowed je něco pro vás.

Dishonored - recenze

Uf. Mám za sebou spoustu zábavných hodin, během nichž jsem protáhl humánního, mlčenlivého zabijáka Corva uličkami a zákoutími Dunwallu a vyřešil politické otřesy, které měly původ ve vraždě císařovny. Tu promptně hodili na krk mně, tedy Corvovi, čímž i stvořili název hry. Dishonored.

Blade Symphony - recenze

Sál uklidňujícího vodopádu a zenových svatyní utichá a za západu slunce se schyluje k tanečnímu vystoupení večera. Úkrok vlevo, úkrok vpravo následovaný agresivním výpadem a poté hlasité řinčení ostří. Následuje uznalé pokývnutí virtuálních diváků a úklona obou tanečníků naplněná úctou. Zhruba takhle vypadá a působí každý duel v zajímavé a netradiční bojovce Blade Symphony. 

Super Seducer 3 – recenze tutorialu pro zoufalce

Chcete se stát lamačem ženských srdcí? Tak na tuhle hru zapomeňte

Child of Eden - recenze

Čistil jsem hřbet kybernetické velryby od virů, probíjel jsem se mračny digitálních závojnatek, požal jsem trávník z jedniček a nul, prošel jsem si vnitřním vesmírem do čtvrté dimenze, utkal se s kyberchobotnicí, utahal si obě ruce k upadnutí a to vše pro smutný úsměv krásné dívky jménem Lumi, umělé lidskosti ve vesmíru kybernetické reality.

Dex - recenze českého kyberpunkového RPG

Zhruba půlrok po vydání první early access verze vyšla nedávno hotová verze 2D RPG Dex (Steam). Titul z dílny tuzemského studia Dreadlocks uspěl v roce 2013 na Kickstarteru a podobně jako řada dalších podobně zafinancovaných projektů sklízí i Dex nemalou porci kritiky pro svou zabugovanost a rozbitost. Leccos z toho je sice pravda, pokud ale proniknete do srdce hry, moc to nevadí.

Rune II – recenze

Vymyslet dobrou časovou smyčku, to není jen tak. Zvlášť pokud nejste autoři Outer Wilds, Save the Date nebo scenáristé Hvězdné brány. A autoři Rune II, překvapivě odkládaného a neméně překvapivě zpracovaného pokračování severského RPG s runami přímo v názvu, jimi rozhodně nejsou. Začíná Ragnarok, konec světa. A ne jenom jednou.

Ashes of Singularity - recenze

V lednovém povídání o ambiciózní strategii Ashes of Singularity jsem věštil několik věcí. V prvé řadě multiplayerové zaměření, dále pak zrádnou umělou inteligenci, ale také technologickou nadřazenost zajištěnou enginem, který podporuje masové bitvy, z nichž by i Peter Jackson měl radost. V něčem jsem měl pravdu, v něčem o poznání méně. Ashes of Singularity ale pořád platí za kvalitní RTS a hned si řekneme proč.

Thief - recenze

Nemá cenu omílat, že Thief s sebou táhne břemeno dědictví slavné stealth série. Prostě je to tak. Někteří hru kvůli tomu strhají a nechají válet někde v temné uličce zapomnění bez ohledu na to, že je Thief je dobrá a zábavná stealth hra. Vezmou si k ruce nějaké ty chyby (jimiž se bohužel také nešetřilo) jako argument a nafouknou je do obrovské bubliny, kterou pak milého Garretta s novým hlasem umlátí. Tu máš! Zloději zlodějská! To máš za to, že si bereš do huby kultovní hru posprejovanou pižmem nostalgie. Nikoho už nebude zajímat, že si to nový Thief skutečně nezaslouží...