Recenze

Rock Band - mega-recenze

Ne každý, kdo by chtěl provozovat hudební skupinu, si to může dovolit. Ale snad každý takový má aspoň televizi a díky Rock Band může mít vysněnou rockovou skupinu u sebe doma. Seberte tři kámoše, rozdělte si kytaru, basu, bubny a mikrofon, a pusťte se do

Kingdom Come: Delivarance – Band of Bastards – recenze

V dodatečném obsahu Kingdom Come už jste s Jindrou mohli pomoct se znovuvýstavbou Přibyslavic a námluvami milé dívky pro pana Ptáčka. Zatímco předchozí přídavky šlo řešit čistě mírumilovnou cestou, v Band of Bastards už se bez řinčení zbraní neobejdete. Posázaví obsadila loupeživá banda vedená rivalským šlechticem a vy je se skupinou žoldáků musíte zase vyhnat tam, kam patří.

Will Rock - recenze

Serious Sam se významně zapsal do historie tím, že se v něm hráč mohl vyřádit na tisících nepřátel bez přemýšlení. Podařilo se Will Rockovi napodobit svůj vzor nebo se jen snaží svézt na slávě předchůdce?

Rock of Ages - recenze

Občas se na herním trhu objeví anomálie. Hra, která sice na první pohled nevypadá jako nic, co jste kdy viděli, ale přesto působí dostatečně soudržně na to, aby vás přesvědčila, že tam uvnitř jede podle vlastní logiky a tudíž není ani z daleka tolik šílená, jen vy ji prostě nechápete.

Blair Witch 2

Blair Witch Volume 2: The Legend of Coffin Rock - recenzeAutor:AvPPublikováno: 3.listopadu...

Dance Central 2 - recenze

Nalijme si čistého vína. Party hry běžného, casual hráči pohrdajícího, čtenáře zajímají asi jako teorie Miltona Friedmana demonstranty v Aténách. A já jim rozumím (čtenářům, ne demonstrantům). Není to tak dávno, co jsem sám patřil ke skupině, která na oko okázale ignorovala, v nitru však nepřejícně nesnášela, všechny casual hříčky, které prezentovaly naaranžované rodiny s tak křečovitými úsměvy, že by jim mohly závidět i reklamy na zubní pastu. I když mojí party-skepsi trochu nahlodalo Nintendo Wii, skutečně jí zlomil až Kinect a taneční hra Dance Central od Harmonixu (Guitar Hero, Rock Band), která se nedávno dočkala pokračování.

Guitar Hero IV: World Tour - recenze

Jedna z nejúspěšnějších her loňského roku obohacuje vesměs tradiční prvky série o nové hudební nástroje a koncerty celé kapely najednou, což přemění váš obývák v koncertní síň až do pozdních nočních hodin. + FOTKY

DJ Hero 2 - recenze

Je docela zvláštní, že hudební hra, která trefila podstatu svého reálného předobrazu zdaleka nejvíc, stojí už ode dne vydání na pomyslné druhé koleji. A ve chvíli, kdy i ty hlavní se zdají být - mimo jiné podle prodejních čísel třetího Rock Bandu - slepé, to celé působí jako komerční sebevražda. Štěstí, že nás hráče nemusí tržní stránka celé věci vůbec trápit.

Guitar Hero III - recenze

Potřetí skoro to samé brnkání na napodobeninu kytary (poprvé i pro PC a od nových tvůrců) a přesto se znovu dokázalo vecpat mezi pět nejúspěšnějších her sezony. Kdo by nechtěl stát se rockovou legendou?

Rocksmith - recenze

Ta jména se mohla zapsat do světové hudební historie. Doom metalová kapela Via Mortis s kytaristou Martinem Bachem, industriální nářez Křižík Prešov s lídrem Karlem Drdou, progresivní death metalová smršť Vyndaná tříska Petra Poláčka nebo originální žánrový mix Hannibal ante portas, v němž na basketbalové míče hraje Farid Starman. Možná za to mohl nedostatek času, píle, cílevědomosti nebo (ale to spíše ne) talentu. Každopádně, žádná z uvedených kapel to nedotáhla dál, než ke zvukovým zkouškám a hospodským pitkám. Všechno se ale mohlo odehrát trochu jinak, kdyby byl v době, kdy se rozjížděly naše hudební kariéry, na světě Rocksmith.

Marvel’s Guardians of the Galaxy – recenze

Nepravděpodobní hrdinové zase zasahují

Mark H. Walker's Lock 'n Load: Heroes of Stalingrad - recenze

Ohrnovat nos nad deskovým válečným hraním je jako považovat naše předky za tupce. Válečné deskovky byly a jsou podkladem nespočtu videoher z různých platforem. Kromě PC využívá jejich principy nemálo mobilních her, konvertuje je na displeje tabletů i dotykových telefonů.

Guitar Hero Live - recenze

Série Guitar Hero se během pár let své existence rozrostla na neskutečného molocha, který kromě šesti hlavních her obsáhl i nespočet různých levobočků. Jednotným prvkem pro drtivou většinu z nich však byla plastová kytara s pěti barevnými čudlíky. Nic zásadního se tedy neměnilo, pouze se obnovoval tracklist, což hráče bavilo zhruba čtyři roky, načež se celá série na dlouhých šest let odmlčela. Je to jedině dobře, protože inovace byla nutná. Dočkali jsme se tedy nové kytary i zajímavého Live režimu. A i když to po letech zase dobře šlape, některé věci umí pořádně zabrnkat na nervy.

DJ Hero - recenze

Zájem o Guitar Hero po tolika dílech opadl, a tak nastal čas na taneční muziku pro všechny potenciální dýžeje, kteří se mohou vyřádit s replikou mixovacího gramofonu.

Rocksmith 2014 - recenze

Poprvé jsem po kytaře zatoužil, když jsem objevil chlapíka jménem Gavin Dunne, který v internetových vodách vystupuje pod jménem Miracle of Sound. Tenhle týpek, co skládá originální songy na motivy známých her, mi do hlavy vetknul nenechavou myšlenku: když už mám pár kreativních koníčků, mohl bych zkusit i elektrickou kejtru. Jak těžké to může být?

Diaries of a Spaceport Janitor - recenze

Když vás hra postaví před situaci, že jste uvězněni na planetě, ze které se chcete mermomocí dostat, často vám také nabídne možnost se z daného místa prostřílet, svrhnout vládu nebo jinak změnit váš osud v trochu přívětivější. Ne však v Diaries of a Spaceport Janitor, kde pracujete jako uklízeč, a pokud se chcete z tohoto bohem zapomenutého místa dostat pryč, je čas si vyhrnout rukávy a dát se do práce. Odpadky čekají.

Deathloop – recenze

Když je smrt jen malý zádrhel

Dance Central - recenze

S děravou výmluvou, že by to kolidovalo s mým zaběhnutým tréninkovým programem, jsem se na střední vyhnul tanečním. Teď to draze kompenzuji se sestřičkou, která mile prohlásila, že jestli ji na maturitním plese nevyzvu k tanci, tak mě tam ani nepozve. Jinými slovy: k vykrucování v rytmu hudby jsem nikdy moc nepřičichl, třebaže oku mému lahodí velice a tradičně těm šikovnějším na parketě závidím. A možná právě proto si mě taneční záležitost Dance Central od Harmonixu tak získala.

Tales from the Borderlands – recenze 1. epizody

„Panenko skákavá, tohle bylo mnohem lepší než jsem čekal!“ Nestává se to často, ale po dokončení hry se vám hlavou občas proženou podobné myšlenky a celý den je pak hned sluníčkovější. První epizoda Tales from the Borderlands mezi takové hry patří. Je to jedno velké překvapení a zachraňuje reputaci série, kterou letos pošramotil polovičatý díl Borderlands: The Pre-Sequel. Přitom nejde o střílečku, netočí se kolem bambilionů zbraní a dokonce ji nevyrobili lidé z mateřského studia Gearbox.

Beowulf Movie Game - recenze

K příležitosti uvedení stejnojmenného filmového hitu doplula Beowulfova výprava i na disky osobních počítačů a konzolí. Jedná se o typický doprovodný produkt ve stylu narychlo uplácáné bábovičky?

FIFA Street - recenze

FIFA Street není první pokus EA o převedení freestyle fotbalu do herní podoby. První tři díly ale nebyly nijak úžasné, a tak se série odmlčela a vrátila se až nyní - po 4 letech a bez pořadového čísla. Klasický marketingový tah (reboot ftw) tedy naznačuje, že hra prodělala jistou reinkarnaci a s původním konceptem nechce a nemá mnoho společného.

Nitro Family - recenze

Bezhlavé 3D akce zažívají v poslední době obrovský boom. Po Painkillerovi se cestou vyšlapanou Serious Samem vydává i Nitro Family. Zahoďte mozky, namasírujte ruce a prokapejte si oči, jízda začíná!

Assetto Corsa - recenze Xbox One verze

Možná si vzpomenete, jak skoro před dvěma lety recenzoval PC verzi Assetto Corsa kolega Švára, a neubránil se zdravému nadšení, které vedlo k výsledné devítce. Už tehdy ovšem varoval před tím, že Assetto je pořád ve vývoji a není to tak docela hra. Jde spíše o simulaci v pravém slova smyslu - takovou tu studenou a odosobněnou, která by se mnohem lépe vyjímala někde v závodní stáji (nebo na vojenské základně). Je to prostě stroj bez emocí a přísný učitel,  nic víc. My se teď ke hře vracíme, protože před pár měsíci vyšla i na konzole. 

Mordheim: City of the Damned - recenze

Nejsem velký fanda světa Warhammer, a když Creative Assembly oznámili, Total War: Warhammer, praštil jsem pěstí do stolu a zavyl: "A co Medieval třiiiii!" Proto je úctyhodné, že mě Mordheim: City of the Damned okamžitě zaujal právě svým prostředím. Tahle tahová RPG strategie, založená na oblíbené stolní hře, se odehrává v titulním městě Mordheim, které je mlhavé, špinavé, znetvořené, zmutované, plné nebezpečí, ale také cenných zářících kamenů jménem wyrdstone. A co je cenné, o to bývá zájem. Tentokrát zájem projevují skupiny sestávající z lidských žoldáků, uctívačů démonů, militantních jeptišek a krysám podobných skavenů. Je to ideální prostředí pro příběh plný podrazů, smrti, utrpení a divných věcí, které vyrůstají ze stěn a mají oči. No fuj.