Krvavým hrátkám z minulých dílů je konec. Spojení bandy zabijákù Eda Boona s partičkou kultivovaných komiksových superhrdinù působilo všelijak, přesto výsledek dopadl nad očekávání dobře.

Zpět na začátek

Dějové kejkle u posledních Mortal Kombatů začaly až nebezpečně připomínat zápletky Ordinace v růžové zahradě a dokonce ani crossover Mortal Kombat vs. DC nedosáhl podobných kvalit jako konkurenční Marvel vs. Capcom. Jeho třetí díl na Street Fighter IV enginu je mimochodem pro Mortal Kombat solidní konkurencí. Oba pojí 2,5D herní systém (3D postavy v 2D ringu), ale tam, kde si Capcom hraje a kombinuje mnohdy nezkombinovatelné - v dešti orgastických megakomb - tam se Mortal Kombat pokorně vrací ke svým kořenům a servíruje snad nejmacatější kampaň jednoho hráče, kterou jste kdy v bojovce zažili.

Páteře se chvějí hrůzou

Mortal Kombat a Street Fighter II. Nerozlučná dvojice rivalů, se kterými jsem kdysi dávno zažíval nejhezčí herní léta. Ano, už je to dobré dvě dekády, ale když je vám nějakých dvanáct, třináct, prožíváte videohry tzv. na plný pecky, máte celou armádu kamarádů, kteří jsou ochotní si ohoblovat ukazováčky mlácením do klávesnice a občas vám přijde jako dobrý nápad věnovat trénování fatalit celý víkend. Ani jedna ze zmíněných sérií si bohužel neudržela kvality svých nejslavnějších dílů, ale obě se dokázaly revitalizovat. Street Fighter svým čtvrtým a Mortal Kombat devátým dílem vstoupily napůl do nového rozměru (v obou případech se jednalo o tzv. 2.5D mlátičky), ale především konečně oslovily novou generaci. A zatímco Street Fighter dál spí na vavřínech čtyřky a jejích nekonečných upgradů, Mortal Kombat se po čtyřech letech rozhodnul udělat další krok kupředu s dílem označeným římskou desítkou.