V roce 1996 jsem stopoval s kamarádem někde v Úlibicích u Jičína, u sebe měl Score s recenzí Duke Nukem 3D a nadšeně mu vykládal jak neuvěřitelná hra to je: „Jde v ní dělat úplně všechno! Seš ve velkým městě, můžeš chodit do obchodů, prohlížet si tam časopisy, čuřit na záchodě, hrát kulečník, používat bezpečnostní kamery, zhasínat a rozsvěcet světla, nebo jít do pornokina! Navíc je to strašná prdel!“ Nadšení bylo pochopitelné. V době, kdy kraloval Doom II a jeho všemožné deriváty, se jednalo o splněný sen každého hráče. Konečně hra, která místo anonymního hrdiny a generických bludišť nabídla reálné prostředí a postavu, která měla koule!

Blonďatý svalovec se vrací na scénu v arkádě Manhattan Project, aby zachránil New York před mimozemskou havětí a ukázal všem pochybovačům, že klasické plošinovky na PC ještě nevymřely.

Původně měla recenze začínat konstatováním, že Wolfenstein 3D stal na začátku naší zkušenosti se střílečkami a snad i s hrami obecně. Pak jsem si ale uvědomil, že je rok 2014 a od vydání pradědečka „doomovek“ uplynulo přes dvacet let. Kdepak, všichni jsme u Wolfa 3D nezačínali. Jakou roli tedy hraje pro vás mladší fakt, že vyšel nový Wolfenstein? Vztáhnete si The New Order k odkazu první hry a jejích následovníků? Nebo se značka přežila, vyčpěla a B.J. Blazkowicz se zmítá v agónii jako Duke Nukem se svým Forever?

Ekologická katastrofa

Logická hra Picross představovala jednoduchý, ale geniální vynález. Šlo vlastně o klasickou křížovku, jen jste místo vyplňování písmenek začerňovali políčka. Působilo to spíše jako omalovánka než jako hlavolam, ale nenechte se zmást. Vtip byl v tom, že jste měli vždycky v každém sloupci napsáno, kolik je tam černých políček, a jestli jsou v kuse, nebo rozdělené na několik částí. A to bylo všechno. Kde přesně jsou, na to jste už museli dedukcí přijít sami. A pak někoho napadlo převést tento geniálně jednoduchý a návykový koncept do třech rozměrů. A byl to dobrý nápad. Není nic uspokojivějšího než z kvádru složeného z očíslovaných kostiček vyzobávat nepotřebné dílky, aby tam nakonec zůstala nějaká „socha“. Bylo to jednoduché. Picross 3D Round 2 tento koncept rozvíjí, ale navrch samozřejmě přichází s něčím novým – opět jde o trefu do černého, respektive v tomto případě spíše barevného.