Tohle nedopadne dobře. Alarm je na maximu, to znamená na šestce, to znamená mapu plnou stráží, systematicky kontrolujících místnost za místnosti. Dvorního hackera mám v serverovně, stejně jako střelkyni, kryjící jeho záda shrbená nad terminálem. Ale co je nám to platné, když tímhle směrem míří dva elitní hlídači, první dokonce se softwarovým štítem – za normálních okolností bych mu ho sundal parazitem od Incognity, mého virtuálního esa v rukávu, jenže normální okolnosti mají k tomuhle průšvihu stejně daleko, jako programovací jazyk Karel k nejnovějšímu buildu Unity.

Kde jsem to jenom viděl?

Na Starhawk jsem se opravdu těšil. Jeho staršího bratříčka jménem Warhawk jsem chytil až ve stádiu, kdy se v něm proháněli hlavně zarytí a zkušení fandové, takže nebylo jednoduché mezi ně proniknout. Nakonec se mi to povedlo a svým chaotickým přístupem k frenetické akci ze sebe Warhawk udělal ideální oddychovou záležitost. Starhawk měl být podobný, a když si k tomu přidáte fakt, že pro hru tvůrci přislíbili pořádnou westernovou sci-fi, což je velmi atraktivní subžánr, už snad nebylo co vylepšovat. Teoreticky.

Otcové série jsou známí tím, že základní kámen svých her opracovávají až na prach. Neúnavně vydávají jen recyklované varianty stále na to samé vyčpělé téma.

Jak přinést něco nového do čtvrtého dílu Heroes of Might & Magic a současně nenarušit úspěšný koncept těchto tahových strategií? Odpověď najdete v recenzi pocházející z lokalizované verze této hry.