Recenze
Until Dawn - recenze
28. 8. 2015
|
Honza Konfršt
O Until Dawn jsem toho věděl už před vydáním hodně, ale dojmy nebo videa mě stejně nedokázaly připravit na to, co se stalo, když jsem zatáhl žaluzie, vzal papír a tužku do ruky a vložil Blu-ray do konzole.
Days Gone – recenze
25. 4. 2019
|
Patrik Hajda
Deacon St. John, bývalý člen seriózního motorkářského gangu, milující manžel, veterán, drsný, ale přátelský chlap, který umí nenávidět i odpouštět. Tak právě s tímto charismatickým týpkem s kšiltem pevně otočeným dozadu jsem strávil desítky hodin, které byly zcela mimo má očekávání. Ve většině případů to myslím v dobrém, ale Days Gone bohužel chybí „tradiční“ perfektní dotaženost playstationových exkluzivit.
Seven: The Days Long Gone - recenze
4. 12. 2017
|
Jan Slavík
Seven: The Days Long Gone je zvláštní hra. Na jednu stranu demonstruje snahu o inovaci zažitých principů, zkouší prezentovat neotřelé přístupy a zpracování prostředí, ale ve skutečnosti se navzdory prvnímu dojmu jedná o až překvapivě tradiční záležitost. Příběh mistra zloděje na vězeňském ostrově nakonec žánry příliš nepřekopal, pouze je trochu míchá dohromady, a to ještě docela opatrně.
Everybody’s Gone to the Rapture - recenze nástupce Dear Esther
10. 8. 2015
|
Vilém Koubek
Apokalypsa je jedno z nejprovařenějších popkulturních témat, protože je osvobozující. Dovoluje nám zničit vše, co známe, a na spálené zemi vystavět něco, co by mohlo být. Maže minulost, aby mohla vzniknout budoucnost. Jenže co když taková katastrofa není devastující, ani nepohne civilizací jakýmkoliv směrem? Vývojáři ze studia The Chinese Room, kteří mají na kontě povedenou Dear Esther a poněkud pokulhávající Amnesia: A Machine for Pigs, nám v Everybody's Gone to the Rapture nabízejí velmi osobitou vizi zániku světa, která ač je zalitá sluncem, dovede nahnat husí kůži.
The Dark Pictures: Man of Medan - recenze hororu od tvůrců Until Dawn
28. 8. 2019
|
Ondřej Švára
Když se výlet na moři změní v horor, je lepší být u toho jen jako televizní divák. Anebo jako hráč. V The Dark Pictures: Man of Medan se stanete obojím. Temná adventura spojená s interaktivním filmem pouští děs a hrůzu, kterou si navíc můžete vychutnat jak o samotě, tak v multiplayeru. Velkolepé aranžmá, neortodoxní hratelnost a nepředvídatelný scénář jsou kořením dramatu, ve kterém se budete bát často a rádi, i když se Supermassive Games možná ne poprvé.
Gone Home - recenze
7. 9. 2013
|
Pavel Dobrovský
V prvním odstavci upneme Gone Home do svěráku faktických informací, aby následné popisování nepopsatelného nebylo pomíjivé jako letní vánek. Mladé studio Fullbright zatím neudělalo ani jednu hru. Fakt. Mezi čtveřicí členů najdeme vývojáře BioShock Infinite a DLC Minerva’s Den pro BioShock 2. Fakt. Společně s Dear Esther jde o hry určující směřování Gone Home. Fakt.
Tacoma - recenze
11. 8. 2017
|
Ondřej Švára
Pomalu, ale jistě nám přibývají nezávislé hry, které nejsou tvůrčími prvotinami. Vznikají ve studiích, která už zažila úspěchy, nebo se aspoň poučila z chyb, což budí důvěru. Je opravdu příjemné vědět, co čekat také od her z alternativní branže, a sci-fi adventura Tacoma není výjimkou. Autoři úspěšné příběhovky Gone Home nezklamali a podruhé rozčeřili žánrové vody fascinujícím uměleckým dílem.
State of Decay 2 – recenze
30. 5. 2018
|
Lucie Jiříková
Už pár měsíců je jasné, že zombie infikovaní hráči před sebou tento rok nemají hezké vyhlídky. Poté, co se slehla zem po Dead Island 2 a projekt Days Gone byl o rok odložen, se zatím jedinou vakcínou na jejich nepřemožitelné krvelačné choutky stává State of Decay 2. A ta je, abych to řekla kulantně, něco jako původní díl State of Decay ve verzi 1.5.
The Dark Pictures: Switchback VR není důvodem, proč si koupit PS VR 2
7. 4. 2023
|
Pavel Makal
Supermassive opět ukazují, jak to nedělat
The Dark Pictures: Little Hope – recenze hororové jednohubky
3. 11. 2020
|
Pavel Makal
Vítejte v Silent... tedy v Little Hope
The Devil in Me – recenze parádního hororu z antologie The Dark Pictures
21. 11. 2022
|
Jakub Žežule
Kolik postav zachráníte?
The Dark Pictures: House of Ashes – recenze „hororu“ pro strašpytlíky
22. 10. 2021
|
Pavel Makal
Bojíte se? Tak toho nechte
Get Even - recenze
29. 6. 2017
|
Lucie Jiříková
Lidé mají k hraní her rozdílné motivace. Když pomineme fakt, že by se nejspíše daly sjednotit do nadřazené množiny „relaxace, zábava, odreagování“, můžeme narazit na hromadu motivací specifických. Někdo ve hrách hledá hutný příběh, jiný strhující akci a napětí, pořádné dobrodružství, nebo co já vím, třeba setkání s roztomilými růžovými králíčky. Sama bych se zařadila hned do několika skupin, nejraději se však při hraní her bojím. A tak jsem po trošku zpackané Friday the 13th netrpělivě vyhlížela právě Get Even, která se v prvé řadě tvářila jako horor. Výsledek ale nabízí poněkud jiný zážitek.
The Park – recenze
28. 11. 2015
|
Ladislav Loukota
Zaběhnuté dítě nikdy nevěstí nic dobrého. Pokud však uteče do lokace známé jako Atlantic Island Park, je teprve zaděláno na pořádný průšvih. Děsivé místo, známé z onlinovky The Secret World, je dějištěm krátkého hororu The Park (Steam, homepage), od kterého se obecně čekal zážitek inspirovaný dílem Stephena Kinga, a zároveň experiment ve virtuálním strašení a tak trochu návrat studia Funcom k singleplayerovému zážitku. Je toho hodně, co vývojáři chtěli vměstnat do jedné či dvou hodin hraní. Vyšel jim však jejich pokus, nebo je The Park kraťas, který si můžete nechat ujít? Cesta k rozřešení této otázky vede přes principy herních hororů.
The Vanishing of Ethan Carter - recenze
2. 10. 2014
|
Pavel Dobrovský
Tři hodiny. 180 minut. Uteče to jako voda. Tedy v případě, že hrajete The Vanishing of Ethan Carter. Pak zůstanou nad klávesnicí rozklepané prsty a v duši touha vědět a hlavně vidět víc. Ve vyvolání pocitu nenaplněnosti debut studia Astronauts exceluje: naznačí smysluplný otevřený svět a rozsáhlé možnosti detektivní práce, ale pokaždé před nimi práskne dveřmi. Nenahlédnete za ně a s každým dalším bouchancem padáte vstříc simulátoru chůze. Přitom spoustu věcí dělá The Vanishing of Ethan Carter dobře, ba přímo mistrovsky.
A Bird Story - recenze
31. 12. 2014
|
Ladislav Loukota
Ačkoliv A Bird Story zdálky, zblízka i ze všech dalších úhlů vypadá jako 16-bitové JRPG, davy fanoušků herních příběhů nemohly do listopadového vydání projektu dospat. Jedná se totiž o další titul (otázkou je, zdali mu říkat "hra") od Kana Gao, tvůrce fantastické adventury To The Moon. Tentokrát nás tklivě melancholická A Bird Story zavede do dětství a vystřílí přitom opět pořádný zásobník emocí. Navzdory velmi krátké herní době a minimalistickému pojetí celkového zážitku se však hodnocení hry neobejde bez široké a ukecané cesty herními i jinými médii.
Californium - recenze
13. 3. 2016
|
Pavel Válek
Šedesátá léta v Americe nebyla zrovna to období, kde byste chtěli žít. Válčení v Evropě vystřídalo válčení ve Vietnamu. Každý, kdo se jen špatně podíval na nesprávného člověka, byl označen za komunistu. Hrozba jaderné války visela nad celou zemí (i Zemí) a k tomu stále přetrvávající rasismus. Na druhé straně se začala rozmáhat rebelie mezi mladší generací a s tím spojené užívání psychedelických drog a alkoholu, ze kterého těžilo i beatnické hnutí.
Firewatch - recenze
14. 2. 2016
|
Miloš Bohoněk
Henry je obyčejný chlapík ve středním věku, kterému z neobyčejného důvodu ztroskotalo manželství. S nervy v kýblu nevěděl, co si se svou chotí počít, a když jednoho dne zakopl o nabídku práce strážce národního parku, moc dlouho se nerozmýšlel. Sbalil si saky paky, hodil krosnu na korbu červeného trucku a jako Henry Thoreau utekl do boudy v lesích. Maloval si klidné léto v naprosté izolaci, jenže to by nesměl mít na vysílačce tu strašně ukecanou nadřízenou. Jo, a také by se v parku nesměly dít prapodivné věci…
Jazzpunk – recenze
9. 3. 2014
|
Ladislav Loukota
Šedesátá léta byla a jsou vděčným obdobím pro rozličné segmenty populární kultury. Všechny ty bondovky, Karibské krize, sexuální revoluce i první krůčky po Měsíci inspirovaly vývojáře z Necrophone Games k produkci ujetě působící first-person adventury Jazzpunk. Po dech beroucích trailerech byla očekávání vysoká – dostali jsme po dlouhé době do pracek svěží herní parodii? Svým způsobem ano, celkový výsledek však jenom ilustruje dlouhodobé problémy s humorem ve hrách.
Draugen – recenze
8. 6. 2019
|
Mars Vertigo
Graavik je fiktivní malebná vesnička rozprostírající se kdesi na odlehlém norském fjordu. Draugen je zase hrozivý nemrtvý přízrak severského folklóru. A právě prolnutí těchto dvou konstant je základní stavební kámen příběhu adventury Draugen. Tajemství se objeví rychle, protože hned v samotném úvodu v pramici připlují naši dva neobvyklí hrdinové a najdou vísku podezřele vylidněnou.
Scanner Sombre - recenze
19. 5. 2017
|
Patrik Hajda
Poté, co šikovné ručičky ve studiu Introversion Software dokončily brilantní simulátor věznice Prison Architect (po několika letech v předběžném přístupu), vyhlíželi jsme napjatě oznámení jejich nového titulu. Před rokem nás ale tvůrci opravdu překvapili, když na herním veletrhu EGX Rezzed představili hned dva prototypy – Wrong Wire a Scanner Sombre. Právě Scanner Sombre se na akci setkal s velkým ohlasem a po roce ve vývoji se do něj můžeme pustit i my.
The Callisto Protocol – recenze hry, která klamala tělem
5. 12. 2022
|
Pavel Makal
Není to klon Dead Space!
Rememoried - recenze
29. 9. 2015
|
Ladislav Loukota
Lze logicky přistupovat ke hře, která se herně veškeré logice aktivně vymyká? Ale jistě, určitě - zhruba stejně jako lze oranžově olizovat čvachtavé dno telegrafního sloupu! Nedává vám poslední věta smysl? Výborně, pak budete poeticky laděnou českou hru Rememoried (Steam, homepage), inspirovanou hrami jako Proteus nebo Dear Esther, samozřejmě milovat. Nebo nenávidět!
Brothers: A Tale of Two Sons - recenze
17. 9. 2013
|
Miloš Bohoněk
Mám mladšího bráchu. Je zhruba polovičního věku a pravidelně spolu usedáme před obrazovku, abychom si zahráli kooperativní multiplayer. Vždy se náramně bavím a dmu pýchou, jak dobře jsem sourozence vychoval k obrazu svému, nikdy však od společného hraní neodcházím dojat.
Ratchet & Clank: Rift Apart - recenze
8. 6. 2021
|
Pavel Makal
Kterak Pavel udělil svou první desítku
State of Play - recenze dokumentu o jihokorejské eSport scéně
21. 11. 2013
|
Daniel Kremser
„Strhující dokument o tajuplném světě jihokorejského elektronického sportu.“ Zhruba tohle hlásá o dokumentárním počinu State of Play Stevena Dhoedta oficiální synopse. Pravda je však trošku jiná a daleko lépe vystihuje nový belgický snímek promluva jednoho z hlavních aktérů: „Většina Korejců jen následuje cestu, kterou jim vytyčí rodiče. Základní škola, střední a pak vysoká. Všichni kráčejí po stejné cestě. Já si ale vybral něco jiného. Jmenuji se Lee Jae Dong a jsem profesionální hráč StarCraft II.“