Zpět na začátek

Udělat dobré Souls? To není žádný med!

Páteře se chvějí hrůzou

Mortal Kombat a Street Fighter II. Nerozlučná dvojice rivalů, se kterými jsem kdysi dávno zažíval nejhezčí herní léta. Ano, už je to dobré dvě dekády, ale když je vám nějakých dvanáct, třináct, prožíváte videohry tzv. na plný pecky, máte celou armádu kamarádů, kteří jsou ochotní si ohoblovat ukazováčky mlácením do klávesnice a občas vám přijde jako dobrý nápad věnovat trénování fatalit celý víkend. Ani jedna ze zmíněných sérií si bohužel neudržela kvality svých nejslavnějších dílů, ale obě se dokázaly revitalizovat. Street Fighter svým čtvrtým a Mortal Kombat devátým dílem vstoupily napůl do nového rozměru (v obou případech se jednalo o tzv. 2.5D mlátičky), ale především konečně oslovily novou generaci. A zatímco Street Fighter dál spí na vavřínech čtyřky a jejích nekonečných upgradů, Mortal Kombat se po čtyřech letech rozhodnul udělat další krok kupředu s dílem označeným římskou desítkou.

Filmový Mortal Kombat měl v kinech premiéru před čtvrt stoletím a pořád se objevuje na předních místech žebříčků nejlepších adaptací počítačových her. Ne snad, že by byl až tak dobrý, ale režisér Paul W. S. Anderson pochopil, co po něm publikum chce. Ve hře si parta bojovníků dává stylově po držce a když se bude to samé dít na plátně, nikoho to neurazí.