Recenze

Death to Spies: Moment of Truth - recenze

Čárovým kódem omarkovaný Hitman se zahrabal kdesi v průměrném filmu a Sam Fisher trochu změnil styl. Tuhých a tichých stealth akcí je proto potřeba si vážit.

Death Road to Canada - recenze

Víte, co zavinilo největší počet dopravních nehod ve Švédsku? Los. Zkuste si pak takové nebezpečné zvíře představit třeba ve Spojených státech, které jsou sice zmítané zombie apokalypsou, ale stále jde o zemi neomezených možností. Máte? Skvěle. A teď si představte, že takový poraněný los nezemře vaší rukou podle představ, ale v posledním záchvěvu života se rozhodne vzít všechny (před zombíky prchající) nebožáky s sebou na onen svět. Přežil jediný a do Kanady pořád daleko. Kruté.

Death Stranding – recenze

Poslední výtvor Hidea Kodžimy obestíralo tajemství dost dlouhou dobu a část hráčů tohle mystérium zvládlo odradit ještě před vydáním. Bude to vůbec hra, když všechno, co ukazoval, byly filmečky se slavnými herci, které slibně načrtávaly postapokalyptický svět? Co nějaká ta hratelnost? Obavy hoďte za hlavu, „hraní“ je v Death Stranding víc než dost.

Death Stranding – recenze PC verze

Parádní port, jedinečný zážitek

Dishonored: Death of the Outsider - recenze

Císařovna je mrtvá, ať žije císařovna! Zatímco Emily Kaldwin se se svým otcem vrací do Dunwallu, aby právoplatně usedla na svůj znovunabytý trůn, kapitánka lodi Dreadful Wale Meagan Foster má jiné starosti. Kromě toho, že má tajnou identitu v podobě Billie Lurk, pravé ruky protřelého zabijáka Dauda, ji čeká nelehký úkol. Jak název hry předjímá – musí zabít Outsidera. Co je vlastně zač tenhle rádoby tajemný chlápek s černýma očima, který vede filosofické řeči a rozdává vyvoleným obyvatelům císařství magické schopnosti? A je možné doopravdy zničit božskou entitu, která přebývá v mystickém světě, kam smí jen snící a umírající?

Dance of Death: Du Lac & Fey – recenze

Cesta do adventurního pekla je dlážděná dobrými úmysly. Dance of Death: Du Lac & Fey chce být poctou žánru point-and-click adventur a na první pohled má i všechno potřebné ke splnění vytyčeného cíle – roztomilou stylizaci, vynikající zasazení, neotřelý příběh i zkušené dabéry, nad jejichž přízvuky anglofilní srdce jen plesá. Pohled se ale nerovná zahrání, jestli mi rozumíte.

Frankenstein: Master of Death - recenze logické adventury

Legenda o Frankensteinovi, “moderním Prométheovi", dodnes přežila v mnoha literárních, filmových i herních adaptacích. Zatím posledním střípkem do umělecké mozaiky je klikací adventura Frankenstein: Master of Death od brněnského studia Fineway a petrohradského týmu JetDogs. Téměř dvě stě let starý příběh oživuje sympatickou hratelností s řadou logických rébusů a pomalejším tempem, jako stvořeným pro budování napětí.

Trek to Yomi – recenze

Nádherné pozlátko, průměrná akce

Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death - recenze

Ve válečných zápiscích s podtitulem The Diaries of Agent Silent Death se odhalují další tajemství z okupované Ameriky. Pointa však chybí. Spíše se potvrdil podivný kurz bonusové série, která do akční pecky Wolfenstein II: The New Colosuss dodává recyklovaný obsah, krátkou herní dobu a čím dál nesmyslnější nápady, jak ničit nacisty. Po demoliční zábavě z minula se přihlásila stealth hratelnost, se kterou Machine Games ukázali, jak hluboko lze po tvůrčí stránce klesnout.

Breath of Death VII - recenze

Stejně jako Cthulhu Saves the World, patřila i původní verze Breath of Death VII: The Beginning platformě XBLA. Breath of Death navíc vyšla o několik měsíců dřív než už recenzovaný sourozenec, PC platforma však oba kousky přivítala současně, a to v podobě nenápadného balíčku na Steamu. Věřím, že rozhodnutí, předělat dvojici her na počítače a vydat ji právě tímto způsobem, autoři určitě nelitují. Za první týden prodeje hra prý utržila více než za celou dobu (rok a půl) na Xbox Live.

Death Track Resurrection - PS3 recenze

Je tu naše matička Praha, je tu totální nával zběsilého závodění a destrukce, jenže dohromady se to i v nové konverzi smíchalo v ne úplně chutný guláš.

Judge Dredd vs Death - recenze

Od tvůrců prvního dílu Aliens vs Predator pochází tato střílečka s komiksovým nádechem, ve které se vžijete do role soudce Dredda, posledního článku ve zjednodušeném právním systému Země 22. století.

Carmageddon: The Death Race 2000

Carmageddon: The Death Race 2000 - recenzeAutor: LeonPublikováno: 18.září 2000Moralisté ...

Star Wars: Tiny Death Star - recenze

„Let me tell you about my new love/hate relationship,“ jak se říká. Jmenuje se Star Wars: Tiny Death Star, vyšla před několika týdny, a kdyby ono odpoledne nebylo tak líné, nikdy bych si jí nestáhl. Její předchůdkyni Tiny Tower, ve které stavíte mrakodrap a osídlujete ho nájemníky či zaměstnanci podniků, jsem totiž po deseti minutách smazal s tím, že ztrácet čas nikam nevedoucí budovatelskou hrou mohou jen trestanci a velrybáři, když jim zrovna velryby emigrovaly. Jenže Tiny Death Star, jak to říci... Víte, stavíte v ní Hvězdu smrti. A rozhodně nejde o přeskinovanou Tiny Tower. Určitě ne. Stoprocentně. No dobrá, JE to přeskinovaná Tiny Tower s postavičkami z Hvězdných válek.

Back to Bed - recenze

Na začátku vývoje Back to Bed možná stál zajímavý námět – logická hra obtočená kolem optických klamů. Podobně se profiloval i nedávný mobilní hit Monument Valley. Jenže během vývoje Back to Bed se zjevně něco pokazilo a výsledek zůstává hodně za očekáváním i příslibem z klávesnic autorů.

How to Survive 2 - recenze

How to Survive 2 je, stejně jako první díl, mix diablovky a survivalu, který můžete hrát online i v lokální kooperaci až ve čtyřech hráčích. Na hru se koukáte z izometrického pohledu, přičemž k pohybu a dalším úkonům používáte směrové šipky a další obvyklé klávesy a myš. Jednoduchý soubojový systém, kdy klikáním rozdělujete rány a k tomu v případě potřeby pobíháte, aby vás zombie neodřízly od cíle vaší cesty, je doplněný ještě craftováním. A právě v něm nabízí dvojka oproti jedničce největší změny.

Mind: Path to Thalamus - recenze

Lidská duše může mít mnoho podob, ale protože jsme dosud nepodchytili její podstatu, těžko lze ony formy hádat či snad předvídat. Asi tak jako počasí. Trojrozměrná nezávislá puzzlovka Mind: Path to Thalamus přitom absurdně spojuje obojí. Když ve hře zahřmí, s duší se něco děje! Mind ale není nějaké zjednodušené poučení, vlastně z ní neplyne žádné ponaučení, ani stereotypní vzorce příběhů. Po náročné pouti v Mind, tedy ve videoherně zhmotněném interiéru mozku trápícího se člověka, usne klidným spánkem asi málokdo. Na to je tahle logická novinka až příliš extravagantní a svérázná. 

Immortals of Aveum – recenze kouzelnické řežby

Není to špatné, ale mohlo to být lepší

Journey to the Savage Planet – recenze

Humorná first-person akční adventura Journey to the Savage Planet od Typhoon Studios vám předvede, že motivací ke snaze najít nový domov pro lidstvo opravdu nemusí být touha zachránit náš druh, zapsat se do historie, rozšířit obzory či podobné vyšší cíle. Úplně stačí se až po uši topit v nesplatitelných dluzích, když vesmírná společnost zachřestí měšcem a s potutelným úsměvem nabídne značně nevýhodnou smlouvu. Podpis už je pak vlastně jen formalita a dobrodružství může začít.

Fade to Silence – recenze mrazivého survivalu

Survivaly jsou přesycený žánr. Aby se mohl nový titul prosadit, musí zákonitě přinést něco neokoukaného, nějak ohnout koncepty, upravit mantinely nebo alespoň poskytnout neotřelý úhel pohledu. Fade to Silence od studia Black Forest Games je na to konto vcelku sympatická. Snaha nepřijít s pouhou sepranou kopírkou je zřejmá, občas probleskne i opravdu zajímavý nápad. Jenže při samotném hraní zjistíte, že si titul svými designovými chybami nepěkně šlape po vlastním potenciálu.

Steep: Road to the Olympics - recenze

Olympijské hry, ať už letní nebo zimní, jsou jednou z největších sportovních událostí na světě. Svou polívčičku si tak na nich rád přihřeje každý, kdo může. Třeba i vývojářská společnost Ubisoft, která vydala rozšíření Road to the Olympics ke hře Steep.

OlliOlli 2: Welcome to Olliwood - recenze

První OlliOlli (recenze) mě minula, což je poté, kdy mě zcela pohltilo pokračování OlliOlli 2: Welcome to Olliwood, vlastně škoda. Už jsem totiž mohl být připravený na stavy, kdy se od monitoru buď nemůžu odtrhnout, nebo mám naopak chuť ho prohodit oknem. OlliOlli 2 je destilát těch nejvíce uspokojivých a nejvíce frustrujících okamžiků z Tony Hawk's Pro Skater her, koncentrovaných do bleskové hratelnosti a krátkých levelů.